Maroko 2018

23.04.2018 00:00

Maroko

23.4. až 15.5.2018, 3 účastníci

 

Pondělí až čtvrtek 23. až 26. 4.

Odjezd trajektu měl být původně v úterý večer, přeložili jej však o den později. Přesto jsme odjezd z Prahy neodkládali s tím, že budeme mít víc času na cestu a můžeme se i na trase někde zastavit. V pondělí jsme dojeli jen do Němec a David nás navigoval na místní kemp. Ukázalo se však, že omylem místo GPS kempu uložil souřadnice na dálniční kapličku, takže jsme přespali na louce o kus dál. V úterý jsme pokračovali do Francie a u Chantemerle jsme přenocovali v kempu. Ve středu dopoledne jsme navštívili krasovou rezervaci a skalní bránu Pont d´Arc. Do ledové vody vlezl Petr i David, já jsem se neodhodlal. Odpoledne jsme přijeli do přístavu v Séte, kde jsme absolvovali trochu chaotickou registraci. Naštěstí měl odjezd trajektu 6 hodin zpoždění, takže jsme vše stihli. Při čekání na trajekt nás zaujalo, že řidič vedle nás stojícího auta vynesl z vozu jinou SPZ a přilepil ji isolepou přes původní... :-). Asi tak o půlnoci trajekt vyrazil na moře. Na trajektu jsme strávili dvě noci a den, takže v pátek ráno jsme se vylodili v Maroku, v Nadoru. Říkal jsem si, že kdybych se chtěl někomu pomstít, tak bych mu zaplatil cestu lodí kolem světa. Strávil jsem na moři jeden den a kdybych si nevzal knížku na čtení, tak bych se unudil.

 

  Francie, Pont d´Arc

 

Pátek 27. 4.

Jako první jsme si v Nadoru v bance vyměnili nějaké dirhamy a zatímco šel ještě Petr a David koupit chleba, čekal jsem v autě. Během chvilky byl u auta asi tak desetiletý kluk a už žebral „dirham, dirham…“ Jednak jsem žádné drobné neměl a navíc není dobré podporovat žebrání dětí, tak jsem stále opakoval „no, no“… Nebylo to nic platné, strkal ruce dovnitř, snažil se otevřít dveře. Musel jsem zamknout auto a zatáhnout okýnka. Mezi tím se vrátili kluci s chlebem a hned i po nich chtěl dirhamy. Když jsme nastartovali a kluk pochopil, že nic nedostane, tak nám auto poplival a jak jsme později zjistili, tak v mezičase, co jsem byl zamčený v autě, i počural. Výborný zážitek na úvod. Z Nadoru jsme vyjeli do kopců, do vesnice Ouichane. Lokalitu tamních modrých barytů jsem odhadl podle satelitní mapy. Jak se ukázalo, tak správně. Kousek za obcí, hned u cesty, se na mě v balvánku zatřpytily krystaly. V balvanech hned u cesty a pak dále v lomu je množství dutin, nejvíce s kalcity, ale i s baryty. Běžně se nachází baryty čiré a bílé, lupeny do 1 cm. Modré baryty jsou pochopitelně vysbírány na prodej místními. Nasbírali jsme tři tašky převážně barytu, ale našli jsme i pěkné vzorky hematitu a ještě nějaký kovový minerál, který zatím čeká na určení. Vzadu v lomu je stěna rozhlodána jak ementál. Všude štoly a dutiny, všechny otesané, jak z jejich vnitřku vysekávali barytové vzorky. V jedné štolce běžel naftový agregát a uvnitř se činili dva horníčci se zbíječkami. Tvrdili, že momentálně tam žádný modrý baryt není, ale myslíme si, že pracovali pro nějakého obchodníka a mají zákaz ukazovat a prodávat vzorky turistům. V obci Ouichane jsme pak koupili 5 drobnějších vzorků modrého barytu a pokračovali směrem na Touissit. Cestou jsme našli prima plácek na stanování u jezírka. Sem tam kuňkla žabka, prostě romantika. Jak jsme však zalehli a setmělo se, tak spustil pravý žabí tisícihlavý orchestr. V tom se prostě nedalo usnout…

 

  Lom v Jebel Ouichane

 

  Jebel Ouichane baryt in situ

 

  Jebel Ouichane, lomová stěna rozhlodaná těžbou

 

  Kalcit 8×7 cm, Jebel Ouichane, vlastní nález

 

  Hematit 9×9 cm, Jebel Ouichane, vlastní nález

 

Sobota 28. 4.

Před polednem jsme dorazili do Touissitu a po chvíli vyptávání nás tak sedmnáctiletý mladík dovedl k místnímu prodejci. V Touissitu se dostanou zejména minerály z mnoha okolních dolů, hlavně z dolu u nedaleké Zellidja Boubker. Doly již nejsou v provozu, ale místní tam stále lezou pro vzorky na prodej. Nakoupili jsme menší, ale moc hezký vzorek místního sádrovce, tzv. „prasečí ocas“, wulfenity, azurit a modré baryty z předchozí lokality Jebel Ouichane. V Maroku vždy narazíte na ochotného průvodce, který však očekává za své služby větší či menší bakšiš. Většinou ho dostane jak od prodejce, ke kterému vás zavede, tak i od vás. Protože prodejce mladíka vyplatil přímo na místě, nabídl mu Petr alespoň plechovku piva. Nejprve odmítal, že nesmí, že je muslim. Až poté, co mu Petr řekl, že ho může někomu dát, si pivo vzal. Mezitím jsme zadávali do navigace příští cíl, při odjezdu najednou našemu průvodci o něco starší soukmenovec pivo sebral a rozprskl nám ho rovnou před autem. Poučení: Pokud alkohol odmítají, nikdy dál nevnucovat. Pokračovali jsme směrem Bou Arfa a cestou nás chytil pěkný slejvák, i s krupobitím. V Bou Arfa jsme se proto ubytovali v hotýlku. Po ubytování jsme ještě vyrazili do města a poptávali se po minerálech. Nabízeli nám však jen štěpenec kalcitu a dutiny s křemenem, tak jsme nic nekoupili.

 

  Wulfenit 4×4 cm, Zellidja Boubker, nákup v Touissitu

 

  Sádrovec – prasečí ocas 10×5 cm, Zellidja Boubker, nákup v Touissitu

 

Neděle 29. 4.

Z Bou Arfa jsme pokračovali do Erfoudu. Cestou jsme míjeli velké nově vysázené plantáže datlových palem a zastavili jsme u krásného kaňonu řeky s oázou Zouala. Vystoupili jsme u vyhlídky a mě najednou přepadla náhlá potřeba. Tak náhlá, že jsem ani nestihl doběhnout za kámen, a tak jsem o pár kilometrů dál v řece musel přeprat spoďáry. Ach jo… O kus dál v Tissiritu byli prodejci s velmi pestrou nabídkou barvených dutin s krystaly křemene. Prodejci minerálů pro turisty u silnic je mají prakticky po celém Maroku a mají všechny barvy, na které si vzpomenete. Další specialitou jsou rozpůlené tenisové míčky opatlané lepidlem a vyválené v horninové drti. Uvnitř pak jsou vysypané černým drceným karbidem, pro větší efekt jsou někdy vlepené sirky, též obalené karbidovou třpytivou drtí. Dle prodejců geody hematitu… :-)

Před Erfoudem jsme se nejprve zastavili v obchodu Fossiles, který jsem znal již z předchozích návštěv Maroka. Obchod je zaměřen hlavně na fosílie a můžete si tam koupit umyvadlo, ale i záchodovou mísu vyřezané a vyleštěné z vápence plného zkamenělých ortocerů. Vedou samozřejmě i minerály, i když v menším. Koupili jsme si tam tři krásné vzorky modrého barytu z Jebel Ouichane a čtyři achátové pecky, údajně přímo z Erfoudu. I to je mimochodem velký posun od mé minulé návštěvy Maroka. Tehdy Maročani vůbec acháty nesbírali, každou větší podezřelou pecku naťukli, pokud to byla geoda s křemenem, ametystem či záhnědou, tak ji vzali na prodej turistům, acháty nechali ležet. Nyní, po deseti letech, již téměř každý prodejce nabízí i acháty, někdy už i rozříznuté a vyleštěné. I v nabídce minerálů je znát, že kvalita jde dolů, ceny nahoru a mnoho prodejců jezdí do Francie a Německa na burzy, takže velmi dobře znají cenové poměry. Pokračovali jsme do centra Erfoudu, kde se nás okamžitě ujal velmi agilní průvodce a dovedl nás do obchodu se vším možným, kde si Petr koupil dutinu růžového ledvinitého chalcedonu. Pak nás konečně dovedl k opravdovému obchodníkovi s minerály. Pan Hadri Aberrazak měl jednak červené křemeny z Alnifu (na krystalech je jemný povlak hematitu) a také zelené fluority z nějaké nové lokality. Za fluority chtěl moc, tam jsme se nedohodli vůbec, jen David si vzal jeden malý vzoreček. Koupili jsme krabici červených křemenů. Strašně dlouho jsme smlouvali a vysvětlovali, že ano, v Mnichově (kam jezdí) by za ně dostal víc, ale že v Čechách je za takovou cenu neprodáme. Nakonec jsme se dostali na hranici, nad kterou jsme odmítli jít, a on na hranici, pod kterou taky nechtěl. V tu chvíli mu Petr řekl, že mu k naší ceně do Mnichova přivezeme kámen z Čech, jaký ještě neviděl. On se hrozně rozesmál, kývl na cenu a povídal: „Prodávat Němcům, Francouzům nebo Američanům není problém. Ale Češi a Poláci, to je hrozný, vy smlouváte víc jak Maročani.“ Tak jsem pak přemýšlel, co mu do toho Mnichova vezmu. A vymyslel jsem leštěnou septárii z Herinek u Berouna… :-) Agilní a již hodně vlezlý průvodce nám pak začal vnucovat, že nás ráno vezme za 200 euro na čtyřkolce někam do hor na lokalitu, tak jsme raději ujeli do kempu kus za Erfoud. V noci foukal silný vítr a kemp byl jen udusaná zem a prach, tak jsme toho prachu měli plný stan.

 

  Prodejci v Tissiritu - barvené křemeny

 

  Erfoud, obchod Fossiles

 

  Erfoud, obchod Fossiles, obchodník Kasmi

 

  Baryt 11×7 cm, Jebel Ouichane, nákup v Erfoudu

 

  Erfoud, obchodník Aberrazak

 

  Křemen s povlakem hematitu z Alnifu 10×6 cm, nákup v Erfoudu

 

Pondělí 30. 4.

Ráno jsme se kus za Erfoudem stavili v další prodejně a muzeu fosílií a minerálů. Nic jsme nekoupili, ale vyfotili jsme si další barvené křemeny, tentokrát s „kovovou metalízou“. Pokračovali jsme směrem k duně Erg Chebbi. V této části Maroka jsou úžasné silnice. Ohromné vzdálenosti, silnice s novým asfaltem, rovné jak když střelí. David chtěl vyfotit informaci na GPS „po 140 km odbočte doprava…“ :-). Kus před dunou začíná kamenitá poušť. Již z minulých návštěv jsem věděl, že se zde vyplatí zastavit, protože se tam nachází zajímavé kamínky. Tentokrát nejde moc o mineralogii, ale spíš o takovou zvláštnost. Na kamenité poušti se střídají extrémní teploty. V noci je zde v zimním období i -10 oC, v letním okolo nuly a přes den, zejména v létě, na žerných kamenech dosahuje teplota i ke 100 oC. K tomu neustále vane jemný prach z pouště, tisíce, miliony let. Tímto vlivem mají kameny někdy velmi zvláštní tvary, ale hlavně zajímavý, matně lesklý povrch, takzvanou „pouštní kůži“. Každý jsme si zde tedy nasbírali několik hrstí a pokračovali k vlastní duně. Duna Erg Chebi se někdy nesprávně popisuje jako Marocká Sahara. Ve skutečnosti ji od Sahary dělí několik set kilometrů. Ale i tak jde o úctyhodný pouštní útvar, rozlohou velký jako půlka Moravy. Některé písečné kopce dosahují i stometrové výšky a klidně by se tam dalo zabloudit a umřít žízní. Zajeli jsme k duně a jen pro pár fotek a ten pocit jsme zašli pod první větší písečný kopec. David vyfotil velbloudy, na kterých na dunu vozí turisty, a pokračovali jsme dál. Za dunou je malá obec, Tazouit Nchra, u které se mají někde nacházet krystaly křišťálu na tmavé hornině, poměrně efektní. Podařilo se nám tam najít jen jednoho prodejce, ale krystaly měl jen malé a chtěl za ně moc, takže jsme se nedohodli. Při zadávání dalšího cíle, lokality Oum-Jrane jsme zjistili, že naše GPS s aktuální, zaplacenou mapou Maroka vůbec nezná silnici podél Alžírské hranice a žene nás trojnásobně dlouhou trasou přes střed Maroka, takže jsme jeli podle mapy. K večeru jsme dorazili do Oum-Jrane. Dle informací, které jsme dostali, „jsou zde horníci plaší“ a „obtížně se hledá někdo, kdo prodává kameny“. A skutečně, když jsme se ptali lidí, tak odpovídali velmi neochotně, vyhýbavě a nikdo nic nevěděl. Problém je v tom, že důl těží francouzská firma a horníci mají přísný zákaz cokoli vynášet. Pokud někoho při kontrole chytnou, tak přijde o práci. Teprve mladíci v místní kavárně nám řekli, že v Oum-Jrane sice nikdo neprodává, ale že mají známého ve městě 70 km odtud, který kameny z Oum-Jrane má a prodává. Řekli jsme, že to je škoda, protože to bychom se museli vracet a na to nemáme čas. Kluci však nabídli, že tam v noci na motorce zajedou a když přijdeme ráno, tak něco budou mít. Tak jo. Petr se pak ještě zeptal v kempu, kde jsme se ubytovali. Správce mu téměř šeptem řekl, že něco má, ale přinese to až ráno, když tam nikdo nebude, aby ho někdo neviděl.

 

  Erfoud, obchod a muzeum, barvené křemeny

 

  Cesta z Erfoudu na dunu Erg Chebbi – kamenitá poušť

 

  Duna Erg Chebbi

 

Úterý 1. 5.

Kemp byl písčitý a v noci byl zase silný vítr, takže ráno jsme měli písek všude. Správce kempu nás moc nepotěšil, vzorků donesl několik ve velmi mizerné kvalitě. Nakoupili jsme za pár euro, trochu lepší vzorek mědi a dva dost podprůměrné baryty. Když jsme přišli ke kavárně, tak na nás kluci už čekali. A že ve vesnici to nemůžou vyndat z auta, že máme jet za nimi. Ještě pak říkali něco, moc jsme nerozuměli, ale tak že pojedeme. Jeli jsme 10, 15 km a začínali mít obavu, kam nás táhnou… Pak dokonce odbočili ze silnice na takovou cestu- necestu k nějakému kopečku, ale kamení tam bylo drobné, zajet se tam dalo, tak jsme pokračovali. Před vrcholem zastavili a my pochopili, co nám říkali, dovedli nás na lokalitu. Z auta pak vynesli pět bedýnek kamenů, hlavně barytů, nějaký chalkopyrit, azurit a malachit. Tři bedýnky jsme koupili. Lokalita byla rýha v zemi o délce asi 30 metrů, tak metr a půl široká a dobrých 25 metrů hluboká. Když jsem se na okraji naklonil a snažil se dohlédnout na dno, dělalo se mi z toho poněkud nedobře. A oni se tam spouští na provaze, bez jakéhokoli pažení a zajištění stěn. Uff. Zjevně se tam kope hlavně azurit a malachit, možná nějaký ten baryt. Vzorky ponechané na haldičkách v okolí byly pochopitelně dost mizerné, obdobné, jaké se dají najít na Slovensku v Pieskách u Španej Doliny nebo na Ľubietové. Takže jsme posbírali jen nějaké dokumentační vzorky a pokračovali dál. Jeli jsme přes Tazzarine do Bou Azer mine. Situace tam měla být obdobná jako v Oum-Jrane, opět zde těží francouzská firma a minerály se nesmí vynášet. Měli jsme však větší štěstí. Když jsme před Bou Azer mine zastavili a fotili si důl, zastavil u nás motorkář a prý jestli nechceme koupit nějaké kameny. Tak jsme rovnou jeli k němu domů. Měl asi 5 km od dolu na samotě krásný domek, dokonce i se záhonky květin, což se v Maroku moc nevidí. Nabídl nám moc dobrý zelený čaj s mátou a začalo obvyklé vybírání a smlouvání. Nakoupili jsme bedýnku rozelitů, erytrinů a kobaltokalcitů. S tím čajem jsem to přehnal, cestou dál mi Petr povídá, že kecám jak sjetej. Asi má pravdu, ten čaj dělají opravdu silnej. A kdo ví, jestli to byl jenom čaj :-)… Dojeli jsme do města Taznakht, kde jsme přespali v hotýlku. David si dal ještě večerní procházku, kde nafotil a natočil zajímavé malby na zdech a místního hudebníka na náměstí.

 

  Měď 11×5 cm, Oum-Jrane, nákup v kempu

 

  Oum-Jrane prodejci na lokalitě

 

  Lokalita u Oum-Jrane

 

  Baryt 4×3 cm, Oum-Jrane, nákup

 

  Baryt 6×4 cm, Oum-Jrane, nákup

 

  Bou Azer mine

 

  Prodejce u Bou Azer

 

  Prodejce u Bou Azer

 

  Rozelit 10x6 cm, Bou Azer nákup

 

  Erytrin 9×8 cm, Bou Azer nákup

 

  Kobaltokalcit 13×9 cm, Bou Azer nákup

 

Středa 2. 5.

Ráno jsme vyrazili za Amerzgane, kde je super lokalita na acháty. Když jsem tam jel poprvé, asi před 15 lety s Vlastíkem Vlačihou, tak jsem se ho ptal, zda si na ty acháty mám vzít nějaký kopáček, jestli se vyhrabujou ze země, nebo kladívko a majzlík, jestli se vysekávají ze skály. Odpověděl, ať si vezmu pytel, že se tam sbírají jak brambory. Když jsme tehdy dorazili k lokalitě, tak dal Vlastík pokyn, že na to máme dvě hodiny a limit je 5 kg achátů na osobu, aby to autobus uvezl. Jak já byl nešťastnej, tak málo času na lokalitu, na kterou jsem se z celého zájezdu nejvíc těšil… No, za ty dvě hodiny se mi do autobusu podařilo tajně propašovat na půl metráku achátových pecek. A při druhém zájezdu před deseti lety s Davidem ještě o něco víc. No tak teď už jen najít, kde to bylo. Pamatoval jsem si, že jsme stáli kousek od můstku bočního přítoku řeky před berberským hřbitůvkem. Jedem, jedem a Petr povídá – hele, tady je berberský hřbitov… To není ono, nebylo to u vesnice. Po chvíli další hřbitůvek – to také není ono, byl menší a nebyl oplocený. Když jsme ujeli dalších 40 km, tak jsem připustil, že jsme to někde museli minout. Při cestě zpět se mi jedno místo zdálo povědomé, tak jsme se tam vypravili přes řeku do kopců. No nebylo to správné místo, ale zato tam ležely tuny nádherného jaspisu. Objevili jsme novou lokalitu a nasbírali půl pytle, tak 40 kg jaspisové suroviny. Pokračovali jsme dále zpět, no a bylo to u toho oploceného hřbitůvku. Holt mi tehdy připadal menší a nebyl oplocenej. Na této lokalitě jsou však již poznat desítky let sběru. Už to není 50 kg za dvě hodiny. Pro nějaké nálezy se už musí jít dál do kopců a trochu hledat. I tak jsme do auta asi za 4 hodiny donesli přes půl metráku achátových pecek. Bylo hrozné vedro, náročný terén a přece jen i nějaká ta nadmořská výška, takže hlavně zpočátku se mi dost točila hlava, musel jsem pomalu a odpočívat. Pak už jsem se nějak aklimatizoval a bylo líp. Kromě achátů jsme našli místo, kde v rozsypu pod skalami byly krystalované růženíny, což je trochu rarita. Dále jsme pokračovali do průsmyku Tizin´ Tichka. Byli by nás tam zajímaly místní acháty, ale zde se nachází asi nejvlezlejší prodejci, každý vás chytá za ruku a tahá do svého obchůdku, pořád něco vnucuje. Navíc zde byl vítr a teplota 9 oC, takže jsme to zanedlouho sbalili a jeli dál. Sjeli jsme z průsmyku dolů a až do tmy hledali místo na stan. V průvodcích a na stránkách ministerstva zahraničí se dočtete, že se v Maroku nedoporučuje volné táboření. Nepíšou proč a nevím to. I jiní známí, co do Maroka jezdí, potvrzují, že s volným tábořením není žádný problém. Potíž je jen najít vhodné místo. V Maroku totiž vůbec nejsou nějaké polní či lesní cesty, jak je známe u nás či jinde v Evropě. Každá pro auto sjízdná cesta vede buď mezi vesnicemi, či maximálně k nějakému baráčku. Takže najít místo, kde se dá zaparkovat za bukem auto a vedle něj postavit stan, je opravdu problém.

 

  Jaspis 20×9 cm, Amerzgane, vlastní nález

 

  Achát 12×7 cm, Amerzgane, vlastní nález

 

  Prodejci v průsmyku Tizin´ Tichka

 

  Prodejci v průsmyku Tizin´ Tichka

 

  Tizin´ Tichka, baryt s umně nalepeným galenitem

 

Čtvrtek 3. 5.

Ráno jsme se vydali do Sidi Rahalu. Na satelitní mapě jsem přesně našel kousek od města jasné výkopy, kde se kopou místní acháty. No, jasná lokalita byla stavební suť a smetiště. Opět nezbývalo, než se zeptat. Ochotný průvodce nám slíbil, že nás zavede k místnímu obchodníkovi a pak i na lokalitu. Jeli jsme do vesnice asi 5 kilometrů od Sidi Rahalu. Již z dálky jsme viděli, že skoro každý domek ve vesnici je obložený pytli ve třech řadách, i do třímetrové výšky. David povídá: „Na co tam mají tolik cementu? Co se tu bude stavět?“ No byly to pytle plné geod s krystaly křemene a křišťálu z lokality fosfátové těžby Khouribga. Uff. Průvodce nás dovedl k místnímu velkoobchodníkovi. Celá vesnice pro něj dělá na prodeji a exportu minerálů Maroka. Když jsme řekli, že nás zajímají acháty, odvedl nás na dvůr, že jich tam má asi 200 tun, ať si vybereme. Minulý týden jich prý posílal 30 tun do Číny. Vybrali jsme si bedýnku, asi 10 kg achátů, nějaké geody křemene a dutiny s chalcedonem. Bohužel nešlo moc smlouvat, náš nákup pro něj byl zjevně zanedbatelný. Petr udělal navíc chybu, že hned tam vyplatil průvodci bakšiš, takže ten se vymluvil, že už nemá čas nás vzít na lokalitu. Ale možná taky nechtěl před tím obchodníkem. Pokračovali jsme přes Marakkesh (hrozný chaos v dopravě) do Asni. Cestou jsme míjeli prodejce, každý držel v jedné ruce geodu s čistým křemenem, v druhé s křemenem obarveným, a ukazoval je projíždějícím autům. Zastavili jsme se u Asni v obchůdku, kde jsem před lety koupil úžasnou geodu s vínově zabarveným ametystem. Zde jsem opět viděl, jak se zhoršila kvalita nabízených kamenů. Pěkné geody ametystu, kterých tu před deseti lety byly stohy, již v podstatě nejsou k vidění. Zato již nabízí acháty, které dříve zůstávali ležet v horách bez povšimnutí. Zakempili jsme v Asni a šli si prohlédnout místní trh. Je prázdný – pověstný súk se bude konat až v sobotu. V Maroku v menších městech mají speciální způsob odpadového hospodářství. Jsou zde odpadkové koše a za nimi hromada odpadků, případně spáleniště. Když je koš plný, tak patrně přijde místní pracovník komunálních služeb, koš vysype vedle na hromadu, a když je hromada moc velká, tak ji zapálí.

 

  Sidi Rahal u prodejce achátů

 

  Sidi Rahal, příprava expedice křemenných dutin

 

  Sidi Rahal, vesnice obložená pytli s minerály

 

  Achát 13×7 cm, Sidi Rahal nákup

 

  Geoda s xx křemene 10×7 cm, Khourigba, nákup v Sidi Rahal

 

  Prodejce u Asni

 

Pátek 4. 5.

Ráno jsme vyrazili do hor na acháty. Nejlepší je vydat se jedním korytem potoka nahoru, na hřebeni přejít ke druhému korytu a tím zase sejít dolů. Místy je cesta dost náročná a musím sekat kladívkem stupy do příkré drolivé skály. Nakonec jsme však byli úspěšní, táhneme do kempu opět přes půl metráku achátových pecek. V kempu nás čekalo překvapení, autobusový zájezd Čechů, z nichž byli tři známí kolegové mineralogové. Svět je malej…

 

  Asni, cesta na acháty

 

  Asni, achát ve stěně potoka

 

Ametyst 7× cm, Asni, vlastní nález

 

Sobota 5. 5.

Než jsme vyrazili dále, tak jsme se zašli podívat na súk v Asni. Následoval dost dlouhý přejezd do Imilchilu. Ještě večer jsme zkoušeli najít nějakého prodejce minerálů. Nabídl se nám i na marocké poměry poměrně podivný týpek, ale měl jen nevzhledné apatity, a jeden místní obchodník se vším možným, který měl apatity sice celkem dobré, ale chtěl za ně moc a neusmlouvali jsme ho. Přespali jsme v hotýlku.

 

Neděle 6. 5.

Z Imilchilu jsme mířili do Mideltu. Podle mapy a navigace 3,5 hodiny jízdy po silnici. No silnice… z většiny spíš hodně špatná polní cesta, takže jsme jeli asi 120 km průměrnou rychlostí 20 km/h. Projížděli jsme vesnicí, kde se k autu seběhla horda dětí a žebraly o dirhamy. Jak jsme nemohli jet kvůli stavu silnice rychleji, tak nás pronásledovaly asi kilometr, bouchaly do auta, Petr měl strach, aby někdo nespadl pod kolo. Nepříjemný zážitek. Po dalších asi deseti kilometrech opět. Děti mávaly, křičely, jeden kluk dokonce zajel na kole před auto a nechal ho tam ležet na cestě, naštěstí šlo objet. Navíc jsme po chvíli dojeli k místu, kde řeka strhla silnici, a projížděli jsme jen několik centimetrů od kraje pětimetrové strže. No a pak jsme uviděli, proč na nás tyhle děti mávaly a snažily se nás zastavit. Silnice končila strženým mostem… No tak jsme podruhé projeli okolo stržené silnice a děti nám celkem ochotně ukázaly, kudy na objížďku. Poté jsme jeli, stále asi tou dvacítkou, další hodinu. Přišel první brod, tak 15 cm vody, pohoda. Pak druhý brod, když jsme do něj vjeli, tak jsem se divil, že nám voda už nešla dveřmi do auta. No a pak po těch 20 kilometrech přišel třetí brod, který se nám zdál na naše auto už moc hluboký. David se tedy převlékl do kraťasů a sandálů a šel zkusit hloubku. Ve chvíli, kdy tam byl nad kolena, bylo zřejmé, že s naším autem neprojedeme. Tak jsme se museli vrátit skoro úplně zpět do Imilchilu a jet silnicí okolo hor. Do kempu v Mideltu jsme dorazili pozdě v noci. Cestu plánovanou na 3,5 hodiny jsme jeli celý den. Na druhou stranu tam je naprosto úžasná krajina, scenérie se stále mění a v jednom kuse jsme fotili.

 

Pondělí 7. 5.

Nevíme, jak se o nás dozvěděl, ale hned ráno za námi do kempu přijel jeden místní prodejce minerálů, pan Boukarch. Čekal v nastartovaném autě, až se sbalíme, tak jsme vše rychle naházeli do auta, Petr sedl za volant, začal couvat a najednou hrozná rána. Porazil lampu, která stála za autem. Přitom autu se nic nestalo, ani škrábnutí na nárazníku. To je tak, když si lidi zvyknou na pípání park assistu. Pak je vzadu lampa na osmicentimetrové trubce a park assist ji nezachytí :-)… Tak jsme dali správci 20 euro pro svářeče a jeli nakupovat kamení. Ale je fakt, že jsem se cestou párkrát nezapomněl Petra zeptat známou hláškou z filmu Vesničko má středisková: „Hele, tys prej tomu pražákovi porazil sloupek?“… U pana Hassana Boukarcha jsme nakoupili dvě bedýnky: epidot, prehnit, apatit, fluorit, černý granát a ametyst. Pokračovali jsme na haldu od zpracování selenitu a nasbírali nějaké selenity, opět se podařilo najít i několik růžových. Přímo na haldě selenitu nás odchytl další prodejce, pan Ahmed Bouabidi, u kterého jsem byl i při předchozích dvou návštěvách Maroka. Tvrdil, že si mě pamatuje! Koupili jsme u něj dvě bedýnky chalcedonu, pro sebe do sbírky gersdorfit z Imiteru a David ametyst. Projeli jsme již opuštěnou těžbou Ahouli mines do obce Ahouli, kde jsme od místního obchodníka nakoupili tašku místních achátů. Na zpáteční cestě jsme si prohlídli a nafotili pozůstatky důlní činnosti i přejezd mostu, u kterého měl David pochyby, zda naše auto unese. Další velký nákup byl v Mibladenu. U jednoho prodejce jsem nakoupil wulfenity, jako bonus jsme přibrali 4 vzorky vanadinitu, dost mizerný sádrovec, tři aragonity a tři vzorky azuritu s malachitem. U dalšího prodejce jsme koupili sádrovce – dutiny z Haute Moulouya. Kus za Mideltem jsme u nějakých velkých hald přespali a v noci byla zima jak na Sibiři.

 

  Midelt, obchodník Boukarch

 

  Midelt, obchodník Boukarch, prehnity

 

  Midelt, obchodník Boukarch, hematity

 

  Midelt, obchodník Boukarch, křemeny

 

  Apatit 8×6 cm, Imilchil, nákup v Mideltu

 

  Epidot 7×7 cm, Imilchil, nákup v Mideltu

 

  Prehnit 10×5 cm, Guersef, nákup v Mideltu

 

  Sádrovec – selenit 13×10 cm, vlastní sběr

 

  Midelt, obchodník Ahmed Bouabidi, baryt z Jebbel Ouichane

 

 Gersdorfit 5×4 cm, Imiter, nákup v Mideltu

 

  Chalcedon 7×5 cm, Laayoune, nákup v Mideltu

 

  Ahouli, prodejce achátů

 

  Achát 7×5 cm, Ahouli nákup

 

  Achát 12×9 cm, Sidi Ayad, nákup Ahouli

 

  Achát 12×8 cm, Ahouli nákup

 

  Ahouli mines, most ke štole

 

  Ahouli mines, štola

 

  Mibladen, prodejce wulfenitů

 

  Wulfenit 5×5 cm, Mibladen, nákup

 

  Azurit, malachit 9×5 cm, Ahouli mines, nákup v Mibladenu

 

  Mibladen, prodejce sádrovců

 

  Mibladen prodejce sádrovec

 

  Mibladen, prodejce, sádrovec - prasečí ocas ze Zellidja Bobker

 

  Sádrovec 10×8 cm, Haute Moulouya, nákup v Mibladenu

 

Úterý 8. 5.

Od Mibladenu jsme pokračovali do Kerrouchenu, u kterého se mají nacházet skvostné krystaly azuritu a také moc pěkné acháty. Zvlášť v poslední době se našla nová lokalita červenožlutých žilných achátů špičkové kvality. U těchto achátů je ale problém, že mají být na území nějakého místního berberského kmene, který netrpí návštěvy turistů a je dost agresivní. Poptávali jsme se tedy v Kerrouchenu po prodejci a kupodivu, nikdo nic nevěděl. Místní děti nám jen nabízely valounky hematitu a tvrdily, že to jsou meteority. Nakonec Petr zašel na radnici za starostou. Ten někomu volal a poradil nám, že se máme vrátit asi 20 km zpět do vesnice Bout Khobay a tam že někdo prodává acháty. No jo, ale marocké vesnice… to je pět chalup, pak dva kilometry nic, dvě chalupy, tři kilometry nic, chalupa… a pořád jedna vesnice. V první skupině chalup nikdo nebyl. Ve druhé nic nevěděli. U třetí se zdálo, že k ní vede zkratka polní cestou – nevedla tam. Ale jak tak po ní jedem, tak najednou povídám Davidovi: „Zastav, zastav!“ Přímo u cesty vidím pěkný achát. Než jsme se přezuli a oblíkli, tak přišel nějaký místní děda a že máme jít s ním, o kus dál měl, no, chýši. Domek 2×2 metry, slepice, deset kuřat. Z chýše vynesl tašku s acháty. Nic moc, dva jsme si vybrali za 10 dirhamů a šli hledat na pole. Prší, teplota asi 9 oC, fouká vítr a my chodíme po poli a sbíráme acháty. Jak na podzim na Novopacku. Jen jich je víc, jsou lepší a větší. Asi za hodinu a půl máme tři tašky achátů. Mezi tím děda taky sbíral a přinesl další acháty. David mu je roztřídil a naučil ho říkat „dobrý achát“ a „špatný achát“. Za ty dobré jsme mu dali dalších 10 dirhamů. Vrátili jsme se na silnici a zajeli k té třetí skupině chalup. Tentokrát trefa, je to ten, co mu volal starosta z Kerrouchenu. Vynesl nám na zápraží pytel, no tak půl metráku achátů. Většina je k ničemu, 30 cm průměr, bílý okraj, pak 10 cm šedého chalcedonu a křemenné jádro. Ale některé jsou krásné, červenožluté proužky a oka. Za chvíli přišel z domku druhý človíček a taky táhne pytel a po něm třetí s dvěma taškami. Postupně nám tihle tři vynosili asi pět pytlů a přes dvacet tašek achátů. Ty, které jsme si vybrali, třídili na tři hromádky, každý pytel či taška patřili jinému z nich. Po chvíli smlouvání jsme koupili asi 30 kg velmi kvalitních achátů. Z Bout Khobay jsme pokračovali do města Azru. Cestou jsme jeli údolím, kde byly desítky psů, ve skupinách až po čtyřech posedávali okolo silnice… V Azru jsme se ubytovali v hotýlku a vyrazili na večeři.

 

  Bout Khobay, achátová pole

 

  Bout Khobay, nákup achátů

 

  Bout Khobay, nákup achátů

 

  Achát 10×7 cm, Bout Khobay, nákup

 

Středa 9. 5.

Ráno jsme se vrátili kousek nad Azru, je tam přírodní rezervace s opicemi – makaky, což je velká turistická atrakce. Místní tam mají stánky s prodejem kdečeho, ale hlavně zase minerálů (nic nás zde ovšem nezaujalo), ale také zde prodávají buráky a staré zahnědlé trsy banánů. Místní opičáci se houfují kolem a turisti je krmí. Dokud jsme měli jen buráky, tak to bylo bez problémů. Opice přicházely, braly si buráky. Ve chvíli, kdy David koupil banány, tak to vypuklo. Opičák přiběhl a chytil Davida za kalhoty. A nepustil, dokud nedostal banán. A další a další :-)… Pak jsme pokračovali směrem na Fes. David vytipoval cestou několik přírodních zajímavostí  – téměř vyschlé jezero, vodopády bez vody a kaskády (20 cm vysoké) v městském parčíku. Ve Fesu jsme zabloudili v medině. David se nás asi půl hodiny snažil vyvést ven pomocí GPS navigace v mobilu, ale kdyby se nás neujaly místní děti a nedovedly nás na parkoviště, tak tam patrně bloudíme ještě teď. Na noc jsme našli krásné tábořiště ve starém lomu, kde jsme tábořili i při minulých autobusových návštěvách Maroka.

 

  Azrou – a nepusím, dokud nevydáš banán...

 

Čtvrtek 10. 5.

Stan a auto nám celou noc hlídal poblíž uvázaný oslík. Ráno přišel majitel a uvázal ho o pár metrů dál, kde ještě nebyla vypasená tráva. Pokračovali jsme do přírodní rezervace Jebel Tazzeka, kde jsme nasbírali 3 pytle šišek borovice (Pinus coulteri), která má jedny z největších šišek vůbec. Navíc mají šišky ostré zahnuté trny. Chtěli jsme navštívit místní jeskyni, ale ještě nebyla sezona a jeskyně byla zavřená. K večeru jsme dojeli k Jebel Ouichane, první lokalitě, kterou jsme začínali, a poblíž našli krásné, schované tábořiště.

 

  Šiška Pinus coulteri, 30 cm, Jebel Tazzeka

 

Pátek 11. 5.

Dopoledne jsme věnovali opět barytu v lomu u Jebel Ouichane. Vypravili jsme se do části lomu, kterou jsme vynechali, a najednou jsme začali nacházet modré baryty. Sice menší, nebo olámané vzorky, ale modrého :-). Tak jsme naplnili další bednu a já si tam krásně spálil záda. Odpoledne jsme zajeli kus za Nador, kde měla být místní koupací mořská pláž. No, bylo tam v písku dost odpadků, ale voda čistá. Já do vody nešel vůbec, ale Petr s Davidem tam vlezli. Na přespání jsme se vrátili k Jebel Ouichane.

 

  Modrý baryt 13×9 cm, Jebel Ouichane, vlastní nález

 

Sobota až úterý 12.–15. 5.

Ráno jsme již jeli na trajekt do Nadoru. Měli jsme trochu obavu z celních procedur. Viděli jsme mnoho aut, ale hlavně dodávek, jak jsou odstavené bokem a musí vykládat ven všechen obsah. Celník nám nahlédl do auta a nechal si otevřít jednu krabici. Když viděl kamení, tak nás poslal na rentgen (kontrolujou, jestli se v autě neschovává migrant). Rentgen byl ok, ale komplikace nastala, že jsme nemohli najít papír – potvrzení o bezcelním dovozu vozidla do Maroka. Chvíli to vypadalo, že vůbec kvůli tomu neodjedeme, ale pak se papír našel a mohli jsme se zařadit do kolony aut k trajektu. Odjezd měl opět čtyři hodiny zpoždění a stojící auta v jednom kuse troubila. Opět jsme absolvovali nudnou plavbu, noc, den, noc a v pondělí ráno jsme dorazili do Séte. Opět jsem měl vítr z celnice, aby nám kamení neproclili. Dojeli jsme k budce, kde jsme odevzdali pasy. Každý musel ukázat ksicht, že to je on, a jedem dál. Povídám: „Teď někde bude ta celní kontrola.“ Jedem, jedem, najednou parkoviště a město, celní kontrola nikde žádná. Tak pak už jen uháníme ku Praze a v úterý ve čtyři ráno jsme doma. Z Maroka jsme si dovezli skoro tři metráky achátů, dvě tašky a velkou krabici vlastních sběrů barytů z Ouichane a 14 beden nakoupeného kamení. Tak zas to někdy musíme zopáknout.

 

Publikované fotografie © spolek Mallorn

Za cenné rady a doporučení k cestě děkujeme Radkovi Bartošovi, Ivanu Doležalovi a Vlastimilu Vlačihovi.

 

Vyhledávání

Kontakt

Mallorn Chelčického 12
Praha 3
13000
+420 723 589 170
(předseda spolku)

datová schránka: uyzidq5